Speciál: Zblízka. Díl třetí.

O svém životě v Severní Koreji vypráví hudební skladatelka Lindsey Miller.

Zmínila jste, že tamní společnost byla výrazně patriarchální. Jak to bylo míněno? Jih byl také před pár desetiletími podobný. V Koreji vždy žila obě pohlaví poměrně odděleně, ale v soukromí byla za vším žena. Všimla jste si něčeho podobného?

Je známo, že je Severní Korea patriarchální. Tradiční role, kterou hrají ženy v rodině, se však postupem času podstatně změnila, jinak to ani nešlo. Ženy středního věku, které dříve zůstávaly doma a staraly se o rodinu, mají nyní příjmy z šedé ekonomiky. Muži pracují v beztvářných stranických kancelářích, žijí ze státních příspěvků a úplatků. Některé mladé ženy z Pchjongjangu mi líčily, jak odmítly plnit tradiční genderové role. Jedna tvrdila, že kvůli kariéře raději nebude mít děti, jiná prohlásila, že se k velkému zděšení svých rodičů nemá zájem vdát.

Je třeba také zmínit, že zatímco ženy v Severní Koreji často přispívají do rodinného rozpočtu více než muži, neznamená to nutně, že mají větší práva. Ve skutečnosti je opak pravdou. Domácí násilí je samozřejmostí a ženy jsou běžně vykořisťovány.

Ačkoli jsem o tom nikdy nemluvila se Severokorejkami přímo, naznačovaly mi některé, jak nevrlí jejich manželé dokáží být. Vždy jsem přemýšlela, do jaké míry. Samotný severokorejský režim po celá desetiletí ženy zneužívá a vykořisťuje. Příkladem mohou být tzv. kippumjo, ženy radosti, což je skupina dívek, která údajně vznikla již v roce 1978 pro potěšení Kim Irsena a nejvyšších představitelů Korejské strany práce. Brokeři režimu mezi kippumjo vybírají mladé dívky z celé země. Musejí být panny a jejich posláním je bavit vůdce a jejich stranické kolegy. Buď jim zpívají nebo tančí, často nahé a zřejmě jim musejí poskytovat i sexuální služby. Ze skupiny je obvykle propustí v pětadvaceti a provdají za některého z výše postavených členů strany. To je pouze jeden z příkladů, který dokládá, jak si severokorejský systém váží žen a jak s nimi zachází. Často je s nimi jednáno jako se zbožím. A přestože si mohou některé privilegované obyvatelky hlavního města volit mezi kariérou a dětmi, je drsnou realitou života žen v Severní Koreji to, že jsou zcela zbaveny základních lidských práv, což je výsledkem toho, jak režim po dlouhá léta vychovává lidi v kultuře zneužívání.

Co Pchjongjang a venkov? Je mezi nimi velký rozdíl?

Rozdíl mezi životem ve městě a na venkově je propastný. Zatímco někteří obyvatelé Pchjongjangu mohou cestovat do práce taxíkem a metrem, mnoho lidí na venkově považuje za ​​štěstí, mají-li vlastní kolo. Elita hlavního města bydlí v nových bytech, naproti tomu většina lidí na venkově žije v domech bez tekoucí vody. A přestože se v Pchjongjangu žije mnohem pohodlněji než ve zbytku země, jde zatím více o přežití, než o výsady. Například často nejde elektřina, což je těžké zvlášť v zimě. Zima je drsná.

Hlavní město se považuje za výkladní skříň režimu, Pchjongjang ale nejsou jen lesklé budovy a upravené zahrady. Existují zde zoufale chudé městské čtvrti, kousek od vypolstrovaných kanceláří ústředních výborů a obřích, ve dne v noci osvícených památníků. Lidé lidé tam žijí doslova z ruky do úst. Režim určil tamní staré "pastoušky" k likvidaci s tím, že místo nich postaví moderní paneláky, a zamaskoval je čerstvě natřenými zdmi. Ty však chudobu pouze zakryly. O jejím smysluplném řešení nemůže být řeč.

Chutnalo vám tam? Jaké bylo vaše oblíbené jídlo? Ochutnala jste mušle grilované na benzinu?

Korejské jídlo mi opravdu chutnalo. A ráda jsem se o něm bavila se Severokorejci, oni byli totiž vždy nadšení, když jsem jim nějaký pokrm pochválila. Mušle na benzínu jsem neochutnala, viděla (a cítila) jsem ale, jak je připravují. Prodávali je v obrovských pytlích na trhu. Nejraději jsem měla křupavé tofu s pastou z pálivé papriky (kočchudžang) a zelenými palačinkami z fazolové mouky. A nikdy jsem nejedla tak skvělé kimčchi jako v Pchjongjangu.

Víme, že jste pořádala hodiny jógy? Jak vypadaly? Mohla jste při nich s Korejkami hovořit? Mluvily o svých manželech a dětech, jako to děláváme my? Nosily vám jídlo a dárky? A jaký mají vztah k alkoholu?

Kurzy jógy trvaly většinou hodinu. Vyučovala jsem různé styly a chodili na ně různí lidé, většinou cizinci. Někdy se ale přidalo několik severokorejských žen. Jedna z nich si každou pozici fotila na telefon, snad pro sebe, možná pro někoho jiného. Některé ze Severokorejek, které tam chodily, už o józe leccos věděly a říkaly mi, že ji už dlouho chtěly vyzkoušet, jiné se mi přiznaly, že si myslely, že na ni nemají dost trpělivosti. Občas se k nám přidalo i pár mužů. Takto strávené společné chvíle byly krásné.

Pití je pro Severokorejce důležitou součástí společenského života, to je stejné jako všude jinde na světě. Nejběžnějším a cenově nejdostupnějším nápojem bylo pivo, elita ale s oblibou popíjela ty nejdražší lihoviny jako Chivas Regal, Hennessy a Johnnie Walker. V obchodech byl k dispozici také obrovský výběr rýžové pálenky sodžu, která se často prodávala v recyklovaných plastových a skleněných lahvích. Bez sodžu se neobešla většina venkovních pikniků. Dokonce i horské turistické stezky lemovaly prázdné lahve od piva a sodžu. Alkohol obvykle lidi uvolnil, a když si Korejci dali pár skleniček, přišli často za mnou, ať přisednu a dám si s nimi.