Speciál: Zblízka. Díl první

O svém životě v Severní Koreji vypráví hudební skladatelka Lindsey Miller. 

Co vás přivedlo na Sever a jaké byly vaše první dojmy?

V Severní Koreji jsem žila od roku 2017 do roku 2019 jako partnerka diplomata.

Prvních pár měsíců jsem byla v ohromném šoku z toho, kde jsem se to ocitla, a snažila se s realitou vyrovnat. Nešlo mi do hlavy, jak se lidé oblékají, jaké používají telefony, jakou zeleninu rádi vaří nebo co zpívají za písně. Než jsem do Severní Koreje přijela, měla jsem spoustu představ o tom, jaká bude, a jací jsou Severokorejci. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že jsem se ve svých názorech zmýlila a vše si příliš zjednodušila. Musela jsem se vrátit k rýsovacímu prknu a začít kreslit nanovo.

Co pro vás znamenal čas, který jste tam strávila? Jaké byly vaše hlavní pocity?

Život v Severní Koreji pro mě znamenal zásadní změnu ve všem. Uštědřil mi spoustu lekcí o mně samé a o tom, jak naivní jsem byla, když jsem si troufla jen pomyslet na to, že bych se mohla tomu místu přiblížit. Když jsem odtamtud odjížděla, měla jsem stejně jako mnoho dalších lidí pocit, že vím méně, než když jsem přijela. Naučila jsem se však mnoho o hodnotě soucitu a spojení mezi lidmi. Na tak izolovaném místě jsem ocenila vzácná přátelství, která se mi podařilo s několika Severokorejci navázat, přestože jsem na začátku ani nedoufala, že by to bylo možné. A nebylo to snadné.

V sociálních interakcích totiž nikdy neexistovala jasná hranice mezi tím, co je opravdové a co předstírané. Nikdy jste nevěděli, zda si s vámi chce osoba, s níž hovoříte, skutečně povídat, nebo je pověřena nějakým zvláštním úkolem. Jak jste měli vědět, že dotyčnému můžete věřit? Některým tématům bylo třeba se vyhnout, protože mohla představovat riziko pro toho, s kým jste mluvili, nebo přímo pro vás. Takže to bylo tak, že se dva lidé, uvěznění v kleci nepřetržitého dozoru, opatrně snažili nezávazně konverzovat a uspokojit tak svou přirozenou, opravdovou zvědavost.

Ta nemožnost důvěřovat tamnímu prostředí a lidem na mě velmi dopadala. Byla to velká výzva. A stále je.

Jako skladatelka pravděpodobně nejraději popisujete hudbou. Pokud ano, jaké melodie vás napadaly? Smutné? Děsivé? Plné soucitu? Uklidňující?

Často jsem přemýšlela o tom, jak bych své zážitky vyjádřila hudbou. Asi by to byl složitý, neustále se pohybující proud vzájemně propojených disonantních melodií, které by se ve vzácných okamžicích sladily. Pravděpodobně bych použila spíše lidské hlasy než hudební nástroje. Hlasy jsou tak silné.