Speciál: Zblízka. Díl druhý.

O svém životě v Severní Koreji vypráví hudební skladatelka Lindsey Miller.

Povíte nám víc o lidech, s nimiž jste se tam setkala? Uměla byste popsat jejich každodenní život? Pracují osm hodin denně a pak jdou na melouchy, nebo na schůzi místního výboru strany práce? Žádný volný čas? Žádné soukromí? Nebo existuje pod povrchem cosi, co bychom mohli nazvat "normálním" životem?

Ze všeho nejdříve bych chtěla podotknout, že lidé, s nimiž jsem se setkala, většinou žili a pracovali v Pchjongjangu, a proto jejich zkušenosti nebudou srovnatelné s tím, jak žijí Severokorejci v jiných částech země.

Je také velmi obtížné definovat, co je to "normální", já si totiž myslím, že na takovou otázku zná odpověď jen Severokorejec. Ve své knize (North Korea, Like Nowhere in the World), která vyjde šestého května, píši o několika Severokorejcích, které jsem znala, a popisuji jejich pracovní život. Je mezi nimi i moje kamarádka Min Čong, která do práce chodila šest dnů v týdnu, kromě neděle. Na svém pracovišti žila a naříkala, že si pro samou práci nemůže najít přítele, to za pouhý jeden den volna nešlo stihnout. Mnozí Severokorejci, s nimiž jsem hovořila, zmiňovali, že se kvůli tomu, kolik jim práce zabere času, museli vzdát oblíbených koníčků. Přestože se cítili velmi unavení, snažili se ze všech sil udržovat společenský život. Jeden z nich poznamenal, že by třeba chtěl prospat několik dnů, jinému se příliš nelíbilo, že jsou tak časté zkoušky na shromáždění, pořádaná u nejrůznějších příležitostí.

Pokud se těch "melouchů" týče, mnoho Severokorejců si musí přivydělávat, protože by jim státní plat sám o sobě nestačil. Viděla jsem mnoho mužů, kteří opravovali jízdní kola, a ženy, co prodávaly ovoce a zeleninu ve stáncích na pouličních tržištích, nebo nabízely opravy oděvů a jiné drobné práce.

Je však důležité si uvědomit, že navzdory neustálému dozoru a náročnému pracovnímu životu jsou Severokorejci lidé. Není to tak, že by celý den seděli a mluvili jen o Kim Čongunovi. Mně připadali vtipní, laskaví a velkorysí. Milují své děti, rádi pijí a pobývají venku. Možná je zbytečné to říkat, ale myslím si, že věnujeme-li příliš mnoho pozornosti severokorejskému jadernému programu nebo Kim Čongunovi, může se nám stát, že přehlédneme lidi, lidské bytosti, které tam žijí a snaží se tím vším nějak projít.

Pustili vás Korejci trochu blíž? Zvali vás k sobě domů na návštěvu? Ke společnému jídlu? Byli přátelští a pohostinní?

Pro cizince byly možnosti navázat vztah s někým ze Severokorejců velmi omezené. Nejvíce jsme se potkávali s těmi, kdo měli s cizinci co do činění pracovně a uměli anglicky, rusky nebo čínsky, například se zaměstnanci restaurací, kam cizinci rádi chodili. Ty byly po celém Pchjongjangu. Spontánní interakce byly možné, ale bylo nepravděpodobné, že by později překročily rámec konverzace, protože po setkání nebylo možné udržovat jakýkoli druh digitálního kontaktu. Vyměnit si telefonní čísla nebylo myslitelné, mobily cizinců fungovaly pouze ve zvláštní samostatné síti, z níž bylo možno se dovolat pouze ostatním cizincům a tlumočníkovi, kontakty na Severokorejce byly bez výjimky blokovány. Vše se tedy muselo vyřizovat osobně. Uměl-li někdo korejsky, komunikovalo se mu snáz, nezaručovalo to však, že pro něj bude lehčí navazovat bližší vztahy.

K Severokorejcům domů cizinci nemohli. Veškerá společenská setkání musela proběhnout ve veřejných prostorách, tedy tam, kde měl stát možnost sledovat chování lidí a poslouchat, co si říkají. To někdy úplně znemožnilo spontánní interakci. Pozvat některého ze severokorejských přátel na večeři nebo na skleničku bylo obvykle možné jen v rámci nějaké oficiální příležitosti. Soukromě bylo něco takového nemyslitelné, protože to by takové pozvání znamenalo vážné ohrožení jejich bezpečnosti, a pravděpodobně by stejně odmítli.

To všechno ale bylo dáno prostředím, v němž jsme se pohybovali. Pokud se lidí týče, obecně mi Severokorejci připadali vřelí, velkorysí, přátelští a měli nádherný smysl pro humor. Je pro mne velkou ctí, že se mi podařilo během pobytu vybudovat několik nádherných přátelství.

Malují se Severokorejky? Chodí ke kadeřníkovi? A co děti? Chodí do internátních mateřských školek? Nebo si třeba hrají venku a jejich mámy sedí někde poblíž na lavičce? Chodí do školy v řadě za sebou a zpívají si k tomu komunistické písně? Během festivalu mládeže a studentstva v roce 1989 převáželi děti (i dospělé) z místa na místo na korbách náklaďáků, změnilo se to, doufám?

Mladé ženy z pchjongjangské elity se zjevně líčí rády. V jednom specializovaném obchodě, kde prodávali výhradně zboží z dovozu, většinou z Japonska, přitahovaly jednoznačně nejvíc zákaznic právě krémy na obličej, rtěnky a tvářenky. Populární je však také "přírodní péče", jedna z korejských kamarádek mi dokonce pravidelně radila, jak si vyrobit "DIY" pleťové masky a péči o vlasy. Říkala, že jsou pro mě mnohem lepší, než výrobky plné chemikálií.

Pokud se návštěv kadeřnictví týče, ano, ženy i muži v Pchjongjangu chodí ke kadeřníkovi pravidelně. Spousta mladých žen třeba nosilo mikádo, vypadalo to, že je tento účes velmi oblíbený u pchjongjangských vysokoškolaček. Možná je to přitakání modernějšímu stylu, který mohly vidět třeba v jihokorejských seriálech, nebo v Číně, kdo ví ...

Připadalo mi, že ženy v Pchjongjangu mají jen dva způsoby, jak vyjádřit svoji osobnost. Prvním byly vlasové doplňky a druhým boty. Jednu kamarádku velmi těšilo nosit šperky a vždy ji zajímalo, jak se upravují ostatní ženy. Jiná mi zase vyprávěla, že její dcera chce každý rok k narozeninám nové šperky a vlasové doplňky. V takových okamžicích byly nejvíc patrné rozdíly mezi tím, jak žije elita v Pchjongjangu, a životem těch, co bojovali o přežití.

Všude ve městě byly skupiny dětí, které si hrály, někdy s nimi byli rodiče a dospělí členové rodiny. Často jsem viděla, jak si děti hrají na travnatých prostranstvích před paneláky, kam bylo možné dohlédnout z oken jejich domovů. Děti, které zpívají a nesou transparenty, jsem viděla jen několikrát. Spíš mám tu zkušenost, že je brali ke hrobkám a sochám, kterým se klaněli, ale to, že jsem něco takového neviděla tak často, nemusí znamenat, že se to neděje.