Speciál: Zblízka. Díl čtvrtý.

O svém životě v Severní Koreji vypráví hudební skladatelka Lindsey Miller.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmínila, že vám v obchodě místo drobných nazpátek někdy nabídli žvýkačky, případně jiné drobnosti. Proč to dělají? A podávají věci oběma rukama? Klanějí se, když se zdraví? Nebo si podávají ruce? Dotýkají se (Jihokorejci jsou velmi kontaktní)?

Ano. Žvýkačky jsou často alternativou drobných. Většina obchodů v Pchjongjangu měla vyložený zájem o tvrdou zahraniční měnu, prodavačky však většinou v pokladně neměly dost drobných, ani bankovek na to, aby v téže měně dokázaly peníze rozměnit a vrátit drobné. A tak člověk dostal zpátky směs bankovek a mincí v nejrůznějších měnách s často velmi zvláštními sušenkami, nebo balíčky žvýkaček.

Ano, poklonit se navzájem je standardní praxe. Korejci mě nicméně často objímali, chytali za paži, mírně kopli do zadku, nebo fyzicky přemisťovali , pokud jsem se jim připletla do cesty. Byli velmi kontaktní. To se mi opravdu líbilo, hodně mi to totiž připomínalo Skotsko.

Existuje tam něco jako noční život? Společenský život mimo oficiálně schválený program? Kino?

Ano, kina tam jsou, ale nefunguje to tak, že by si člověk koupil lístek a šel. V Pchjongjangu se na filmy, do zábavních parků, cirkusu, na bowling či kouzelnická představení chodí v organizovaných skupinách. Tamní noční život se obvykle točil kolem pití a samozřejmě karaoke. Oblíbené jsou lázeňské domy. Členové rodiny se tam svléknou, vykoupou se, udělají si peeling celého těla a pak společně v županech a trepkách poobědvají.

Ještě pořád existuje jízdní pruh, vyhrazený jen Kimovi?

Dopravní policisté často zastavují dopravu, a to i na kruhových objezdech. Automobily významných členů strany totiž musejí křižovatkami projet bez přerušení. Z Pchjongjangu dokonce vedou dlouhé úseky soukromých silnic, vyhrazených pouze pro nejvýše postavené členy strany. Bez zvláštního povolení se po nich nesmí jezdit.

Řídí na křižovatkách dopravu policistky?

Provoz řídí muži i ženy, policistky jsem však viděla pouze zde. Ve všech ostatních policejních oborech jsem viděla výhradně muže.

Které chvíle pro vás byly nejkrásnější?

Nejkrásnější okamžiky pro mě byly ty vzácné chvíle, kdy jsem cítila blízkost. Ať to bylo při pozorování dítěte, hrajícího si venku, nebo když mi některá ze Severokorejek vyprávěla něco o sobě, třeba o tom, jak plánuje budoucnost s přítelem. Ve své knize jsem těmto nejcennějším okamžikům věnovala nemalou část a doufám, že jejich popis sblíží se Severní Koreou i čtenáře

Co pro vás znamenalo noční můru?

Myslím, že je důležité zmínit, že těžkosti, které jsem zažívala já, nejsou ničím ve srovnání s tím, v čem tam žijí místní lidé. Jak jsem již uvedla dříve, pro mne bylo nejtěžší s někým sdílet složitost pocitů a prožitků. Cítila jsem se osamělá a izolovaná, protože nebylo možné si k někomu jen tak vytvořit vztah. Chyběla mi do té doby pro mne naprosto samozřejmá možnost si s někým normálně, otevřeně a uvolněně popovídat. To v Severní Koreji prostě nešlo. Od té doby si velmi vážím toho, že to jinde možné je. Mezi mnou a Severokorejci byla vždy jakási neviditelná zeď. Slon v místnosti. Věděli jsme o něm, byl vždy a všude, ale nemohli jsme o něm mluvit. Museli jsme dělat, že není. To samozřejmě vylučovalo jakékoli niterné konverzace, které jsou často jádrem hlubšího spojení mezi lidmi.

Zdaleka nejtěžší ale bylo rozloučit se s těmi, na nichž mi záleželo. Ono sbohem, které jsme si s mými severokorejskými přáteli řekli, bylo nejvíce definitivní ze všech, co jsem kdy vyslovila. Věděla jsem s jistotou, že už nikdy nikoho z nich neuvidím. Nezapomenu, jak hluboký smutek, hněv a vinu jsem tehdy cítila. Já jsem odjížděla a oni neměli na výběr, museli tam zůstat.

Která místa byla nejkrásnější? A která nejstrašidelnější?

Jak zmiňuji ve své knize, opravdu se mi líbila tamní příroda, je krásná. Ze všeho nejvíc mě bavily túry po místních horách, které jsem podnikala sama. Nic z toho, co jsem tam zažila, bych nepopsala slovem strašidelný.

Někde jste zmínila, že jste se svým severokorejským přátelům na chvíli cítila blízko, oni se ale pak najednou jakoby odtáhli a jednali s vámi jako by vás vlastně neznali. Jak si to vysvětlujete? A jak jste se cítila, když jste odjížděla?

Odjezd ze země pro mě byl ohromně složitým emocionálním zážitkem. Byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla tuto svou zkušenost zaznamenat knižně. Chtěla jsem se pokusit prožitky co nejlépe zpracovat a ujasnit si, co přesně pro mě znamenaly.

Když jsem byla v Severní Koreji, cítila jsem se svým korejským přátelům blízká, pak jsem ale, jako mnoho dalších cizinců zjistila, že si vůbec nemohu být jistá tím, jak skutečné a autentické tyto vztahy jsou; jestli vás využili, aby získali informace pro někoho dalšího, nebo z nich měli prospěch oni sami. Mohla jsem důvěřovat jen svým instinktům, a ty mi obvykle říkaly, že tyto vztahy jsou skutečné. Jako u většiny věcí v Severní Koreji by mě ale nepřekvapilo, kdyby tomu tak nebylo.

Zkušenost mě změnila v tom, jak se na Severní Koreu dívám. Už se nezaměřuji na rakety nebo Kim Čonguna. Když se ve zprávách objeví zmínka o Severní Koreji, nevidím zbraně, ani vojáky. V mysli mi naopak vyvstanou lidé, které znám, vzpomínám na ně a přemýšlím, co dělají. Všechno je to o lidech. Přeji si, abychom si uvědomovali, že za každým politickým dramatem nebo mocenskou hrou je lidský příběh. V případě Severní Koreje je to příběh dvaceti pěti milionů lidí. Budeme-li vnímat je, můžeme jim naslouchat, být s nimi a zůstat otevření.

Děkujeme vám za rozhovor a knize přejeme, aby lidi inspirovala tak, jak si přejete.