# Speciál: Dědictví comfort women_Miriam Löwensteinová

V posledních dnech plní téma comfort women zase jednou akademická i aktivistická fóra. Nenápadná socha dívky v berlínské čtvrti Mitte, symbolizující korejské dívky využívané ve 30. a 40. letech 20. století japonskou armádou jako sexuální otrokyně, podnítila Japonsko k protestům a k žádosti o její odstranění. Téměř se podařilo. Protesty ovšem přišly i z druhé strany, nejen od Korejců, ale od Berlíňanů a světových organizací, a socha zatím na svém místě stojí. Otevřela však další kolo nepříliš věcných diskusí o tom, kdo vlastně byly comfort women, a jak je chápat. Nejkontroverzněji se vyjádřil harvardský profesor Mark Ramseyer: ten velmi přesvědčivě, zároveň bez důkazů a akademicky precizní argumentace, napadl comfort women i korejskou vládu. Zopakoval známý japonský narativ: comfort women obvinil ze lživých výpovědí a označil je za placené prostitutky, korejskou vládu nařkl z toho, že požaduje opakovaně a neoprávněně peníze a omluvy. Japonsko se v jeho podání jeví jako nevinná oběť, snažící se v zájmu dobrých vztahů hysterické Koreji ustupovat. K probíhající diskusi více https://sites.google.com/view/concernedhistorians/

Podobné diskuse se s malými obměnami opakují téměř třicet let, od chvíle, kdy se první comfort women odvážily vystoupit na veřejnosti. Během oněch desetiletí byly ovšem zaznamenány výpovědi nejen Korejek, ale dalších žen, které byly v Asii přinuceny sloužit japonským vojákům. Demagogické zpochybňování jejich osudů je cynické v prvé řadě vůči nim, navíc nemá nic společného s historickou objektivitou. Spory se vedou i o to, zda se má minulost stále připomínat. Zde stojí za zmínku hlas mnichovské profesorky Gabriele Vogtové, která v reakci na berlínskou sochu comfort woman projevila obavy, že objekt vytváří nežádoucí obraz Japonska v očích Němců. I to je názor. Jistěže připomínání comfort women neslouží Japonsku ke cti, ale popírat či zkreslovat anebo přepisovat minulost znamená ztratit možnost se z dějin poučit.

Geneze

Slovo ianfu (korejsky wianbu, obvykle comfort women) není možné přeložit bez kontextu tak, aby neznělo urážlivě. Korejský termín je jen výslovností znaků 慰安婦a comfort women pak překladem původně japonského pojmu, označujícího prostitutku. Prostituce má i na Dálném východě dlouhou tradici a nejen ve staré době, prostitutky byly považovány za součást společnosti, ovšem na samotném jejím dně. Ani vojenská prostituce není nic nového, prostitutky táhly s vojsky od nepaměti a mít armádní nevěstinec byla výhodná investice. Comfort women v tom smyslu, jak se diskutují, však nejsou profesionální prostitutky. Těch bylo pochopitelně v japonské armádě mnoho, své služby nabízely vědomě a dostávaly za ně zaplaceno. Spory u comfort women se vedou o svobodné vůli poskytování sexuálních služeb a jejich výpovědi výchozí dobrovolnost zcela popírají.

Původně šokující odhalení o využívání mladých Korejek k nucené prostituci pro japonské vojáky vzbudilo v 90. letech minulého století vlnu protijaponského sentimentu. Následovaly časté přestřelky mezi korejským a japonským tiskem a vypjatá politická prohlášení na obou stranách, přispívající k poněkud uměle udržovanému napětí až nepřátelství mezi sousedy. Korejští politikové pak začali používat wianbu jako politickou kartu proti Japoncům doma, ale i při nejrůznějších jednáních na mezinárodní úrovni. Japonci se pokoušejí vyvracet, že by ženy a dívky unášeli a k prostituci nutili, a celou kauzu bagatelizují, respektive se brání demagogicky. Že byla válka, že některé mezinárodní konvence ve 30. letech neplatily, také, že se Korejky k této službě hlásily samy. Světové společenství je dnes většinově nastavené tak, že obětem sexuálního zotročení věří, zvlášť ženská polovina populace. A tak se k tomuto uzavíranému a zase otevíranému aspektu druhé světové války stále vyjadřují nejrůznější národní a nadnárodní organizace, na téma comfort women se píší odborné i populární knihy, vznikají artefakty symbolizující zotročené Korejky a historickou paměť oživují další žánry - muzikál, literatura a také komiks, který zanedlouho vyjde i v Čechách.

Comfort women vyvolaly velké emoce, vznikla kolem nich i řada mýtů. Objektivní rekonstrukce je ztížena v mnoha směrech, zejména neexistencí souvislé dokumentace z japonské strany (mnohé dokumenty byly zničeny, další podléhají utajení), proto jsou narativy vystavěné na výpovědích samotných svědkyň, s nimiž se navíc začalo relativně pozdě. Emoce propukají při výpovědích obětí, pokud vzpomínají, vidíme je i v reakcích veřejnosti na nepříliš empatická prohlášení japonských politiků i jejich zastánců, urážejících nejen wianbu samotné.

Připomeňme dva aspekty mytologie: Za prvé nejsou comfort women pouze Korejky. Stejný počet - alespoň podle čínských výzkumů - patří Číně. V každém případě je známo, že to byly ženy, nedobrovolně sloužící ve frontových nevěstincích japonským vojákům a že kromě uvedených dvou národností to byly ženy a dívky z okupovaných území, tedy nejen Asiatky, ale i Evropanky, z nich nejčastěji Holanďanky. Jejich celkový počet bývá pouze odhadovaný a pohybuje se mezi dvěma a čtyřmi sty tisíci. Prostor, na němž byly umístěné, odpovídá zhruba území japonských vojenských operací. Doba, kdy byly rekrutovány nebo unášeny, se nekryje s druhou světovou válkou v Asii, první byly odváděny už v roce 1932. Systém praporů útěchy byl však údajně vypracován až po nechvalně proslulém Nankingském masakru z konce roku 1937, při němž japonští vojáci po dobytí města popravovali zajatce, vraždili a znásilňovali civilní obyvatelstvo. Japonské armádní velení tehdy usoudilo - i vzhledem k reakcím světa -, že vytvořením organizované sítě nevěstinců podobnému jednání vojáků, posouzenému později jako válečný zločin, zamezí. Tak vznikla síť nevěstinců, mobilních i stálých, na jejichž vstupních branách se mnohde hlásalo, že zde poskytují Japonky služby japonským vojákům.

Druhé chybné uchopení tématu souvisí s jeho politizací a omezením na Koreu a Japonsko. Comfort women patří především dějinám druhé světové války.

Kontext

O Korejkách se v souvislosti s comfort women mluví nejčastěji.

Dívky byly do takzvaných stanic útěchy zavlečené nejrůznějšími způsoby. Podle výpovědí byla nejčastější nabídka práce, stejně tak mohly být prodány rodinou či příbuznými, nebo i uneseny. Koloniální Korea třicátých let byla nesmírně chudá, zvlášť její venkov, odkud se většina zemědělské produkce vyvážela do Japonska. Schylovalo se k velkému stěhování obyvatel jižních provincií na sever, do továren. Začínala také migrace Korejců do okupovaného Mandžuska, které Japonci potřebovali osídlit loajálními poddanými, a Korejci přesun chápali - stejně jako práci v továrnách - jako šanci na důstojnější život, nebo i jen jako šanci na přežití. I proto si mohly rodiny rekrutovaných nebo zmizelých dívek namlouvat, že si našly práci, a odpadla jim starost o jeden hladový krk.

O fungování stanic, v případě Korejek umístěných většinou v Číně, bylo napsáno mnoho, existuje i fotodokumentace, i když ne právě rozsáhlá. Také nelze jednotlivé zkušenosti žen zobecňovat jinak, než v jejich podstatě. Shodují se v tom, že zacházení majitelů nebo správců nevěstinců bylo kruté, dívky byly redukovány na funkci a podle toho se s nimi jednalo. Tedy jako s otrokyněmi. Kromě sexuálních služeb, na které si zvykly, je trápily pohlavní nemoci i následky nadměrného sexuálního styku, nemožnost volného pohybu, omezená možnost komunikace s ostatními, bití v případě neuposlechnutí na slovo, drastické potraty, pokud otěhotněly. Smrt ve stanicích byla běžná, zdravotní následky přeživších logické. Kolik stanic bylo zlikvidováno a kolik žen bylo zabito ještě před ústupem armády, se bez výpovědí japonských velitelů nedá zodpovědět. Fakt fyzické likvidace obyvatelek stanic ale potvrzen je. Po porážce Japonska se některé comfort women ocitly ve sběrných táborech válečných zajatců a odtud se mohly vrátit domů. Další, zejména v opuštěných horských oblastech Číny, prostě zmizely. Styděly se vrátit, a tak buď pokračovaly ve své "profesi", nebo zůstaly v čínských rodinách. Podle výpovědí bývala častým řešením i sebevražda.

Z těch, které přežily, se většina do Koreje nevrátila. Pro rodinu byly nepřijatelné. Velmi malá část byla schopná vést normální život, téměř žádná nemohla mít vlastní děti. A pokud se jim podařilo zakotvit, chtěly zapomenout. Přísná morální pravidla korejské společnosti jim dávala dvě možnosti: domů se nevrátit a dožít v cizině, nebo rodičům a sourozencům lhát. Druhou možnost možná zvolilo více žen, než si myslíme. Registrovat se jako comfort woman znamenalo přiznat svou pro společnost i konkrétní rodinu závadnou minulost a tu by s nimi příbuzní určitě nechtěli sdílet. Nakonec se ke svému osudu přihlásilo kolem dvou set Korejek.

Postižené se začaly ozývat až se změnou politického klimatu v jižní Koreji. Léta vojenských režimů se neslučovala se svobodou slova, natož aby naslouchala ženám, které veřejnost nepovažovala za nic lepšího, než za prostitutky. První wianbu sdílely své zážitky ve větším měřítku až od 90. let. Vypovídaly doma i v zahraničí, na všemožných úrovních, včetně Kongresu Spojených států. Apelovaly také na Japonce, žádaly odškodné a zejména omluvu. Známé jsou jejich středeční protesty před japonským velvyslanectvím v Soulu. Nikdo je neuznal za oběti druhé světové války, a i kdyby, v Koreji dlouho žádný systém podpory postižených neexistoval. Až v roce 1992 byl pro ně otevřen dům, postavený ze sbírky, z velké části financované největší korejskou buddhistickou sektou Čogje. Tehdy šlo o hospic, kde byly ubytované hlavně smrtelně nemocné ženy. V roce 1995 se přestěhoval mimo Soul do centrální provincie Kjonggi. Náklady na stavbu takzvaného Domu sdílení obstarala opět sbírka, Čogje po celých pětadvacet let hradí provoz, dary plynou i od soukromých osob a nevládních organizací. Dům sdílení stojí mimo dopravní trasy, kromě dnes téměř prázdného ubytovacího zařízení pro ženy je tu ilustrativní muzeum. Dokumentační materiály pocházejí většinou od Japonců, součástí muzea jsou také obrazy samotných obětí.

Abstrakce neštěstí

První výrazná svědectví podaly postižené Korejky v 90. letech, odhodlaly se také zformulovat své požadavky Japoncům. Takzvaných sedm požadavků japonské vládě od comfort women lze shrnout pod nejdůležitější: veřejná omluva, zveřejnění pravdivého obrazu o zločinném zacházení s Korejkami, vztyčení pomníku obětem, kompenzace ženám nebo jejich rodinám, potrestání zločinců.

Po zveřejnění výpovědí přišla vlna zpolitizování tématu, které už mělo se samotnými oběťmi málo společného. Pokud bychom minulé čtvrtstoletí shrnuli, pak se téma comfort women ocitlo mnohokrát na pořadu jednání vlád Koreje a Japonska a konečně byla v roce 2015 uzavřena dohoda, zahrnující také odškodnění. K uzavření této kapitoly dějin druhé světové války však nakonec nedošlo. Podle aktivistů a korejských politiků se japonská vláda nedokázala omluvit tak, aby byla omluva přijata jako adekvátní, ženy i veřejnost se několikrát dočkaly toho, že bylo jejich svědectví i celé téma zlehčováno. Japonské oficiální dějiny se s jejich existencí nevypořádaly - stejně jako s dalšími objektivními skutečnostmi druhé světové války - některé výroky japonských politiků zavánějí cynismem. Sice byly odtajněny určité složky japonských ministerstev, což umožnilo serióznější náhled historikům, mnohé archivy jsou stále uzavřené a materiály tudíž neúplné. Zúčastnění - ať už vojáci, nebo jejich velitelé - jsou většinou mrtví. Japonský postoj vůči vlastní minulosti a úmyslné zkreslování faktů o válečných zločinech obecně mohou být vzhledem k tíži takového odkazu pochopitelné, přesto by neměla být válečná minulost zpochybňována nebo přepisována. Nejde přitom jen o sexuální otroctví, ale o obraz japonských válečných aktivit a jednotlivých činů 30. a 40. let.

Mimo oficiální kruhy byly postižené ženy úspěšnější: byla jim opakovaně nabízena kompenzace, od soukromých osob po nadace. Díky vystoupením několika prvních comfort women se světu odkrylo téma sexuálního otroctví, pohnulo se i svědomí konkrétních Japonců. Vznikly občanské organizace v Japonsku a jihovýchodní Asii, v Japonsku i soukromá sbírka na odškodnění obětí, problém se dostal do Kongresu USA, kde mnohé ženy vypovídaly, výpovědi byly shromážděny a zveřejněny.

Comfort women řeší svět od konce minulého století. Organizace, které se jimi zabývají, existují i v postižených zemích - v Číně, na Tchaj-wanu, Filipínách, v Indonésii. Studují je mnohé světové organizace z nejrůznějších hledisek, nejvíce právního a pracovního, také jako příklad porušování lidských práv. Publikovaného materiálu je dostatečně na to, aby si každý zájemce dokázal sestavit základní obraz. Jakkoliv jde nutně o jednostranné líčení (alespoň z hlediska Japonců), nepostrádá žádoucí objektivitu. Proto nebylo vystoupení několika odvážných Korejek úplně zbytečné. Seriózní výzkum comfort women je přesto zatím spíše výjimkou, stále, zejména vzhledem k opakovanému zpochybňování dobrovolnosti služeb postižených, převládá aktivismus. Na druhé straně se objevují senzační kauzy. Jedna z nich odhalila, že jistá comfort women nebyla obětí sexuálního násilí, ale kolaborantka. Takové případy přidávají na věrohodnosti japonským prohlášením o placených prostitutkách.

Politicky se comfort women stále hodí jako karta pro posílení nacionalismu a vybuzení protijaponských nálad obyčejných Korejců, jsou argumentem při jednáních na nejvyšší úrovni. Osudy a prožitky konkrétních žen využívají už dlouhou dobu politici nebo aktivisté bez toho, že by si dokázali představit, čím prošly. Cizí bolestné zážitky jim poslouží jako start nebo restart kariéry. Mnoho mladších považuje zabývat se comfort women za roztomile skandální. Jednu dobu bylo módou comfort women v Domě sdílení navštěvovat.

Comfort women zůstaly podle aktuálních informací v Domě sdílení poslední čtyři. Abychom si uvědomili, že jejich životy vlastně skončily rokem 1945 a že jim tehdy bylo kolem dvaceti, k tomu není zapotřebí velké fantazie. Možná by se mělo začít právě tím.

Miriam Löwensteinová