# SpeciálJak se žilo ve středověké Koreji – díl čtvrtý, dědictví

V minulém díle jsme se zaměřili na jeden z velkých zločinů, který mohl vést nejen k rozvodu, ale také k těžkému trestu. Tím byla vražda manžela. Ze šesti záznamů z kronik, které jsme si ukázali, bylo jasné, že manželky vraždily z lásky k jinému muži. Přestože tento zločin měl být potrestán smrtí, v praxi byly ženy trestány spíše vyhnanstvím nebo znevolněním. Dnes se dozvíme o jiném aspektu týkajícím se žen - o dědictví a právech na něj.

Abychom dobře pochopili systém dědictví období Korjo, musíme si nejprve vysvětlit, co to byl hodžok. Hodžok, neboli rodinný registr, sloužil k zápisu členů rodiny. V takovém registru však nebyla zapsána pouze jedna momentálně žijící generace. Naopak, zapisovaly se do něj celé generace rodu. Ještě dnes jsou Korejci na tradici svých registrů pyšní a rádi se jimi chlubí. Způsob zápisu do registrů v období Korjo byl velmi rozdílný od toho, jenž se prováděl v následujícím, konfucianismem velmi ovlivněném období. Čím byl tedy tak odlišný? Byli sem totiž zapisováni jak synové, tak i dcery, navíc v pořadí podle jejich narození. To hrálo velmi důležitou roli, neboť se díky tomu ženy účastnily a měly na starost rodinné obřady předků a hlavně měly stejné právo na dědictví jako jejich bratři. Takový systém byl poměrně demokratický, bohužel v následujícím období byla tato práva ženám odebrána.

Dědictví se samozřejmě týkalo majetku, ve velkém množství soukromě vlastněných sluhů a pozemků. Pojďme se podívat na případ, který v první polovině 13. století vyřešil guvernér provincie Kjongsang Son Pjon:

"[Jednoho dne] na sebe podali žalobu starší sestra a mladší bratr. Bratr řekl: 'Majetek se původně rozděluje mezi všechny [stejně], jak je tedy možné, že sestra získala celý majetek po rodičích a bratr nemá nic?' Na to sestra řekla: 'Když otec umíral, svěřil všechen majetek mně. Tobě zanechal černý šat, klobouk, jeden pár slaměných bot a papír. Máme i dokumenty [se závětí], jak bychom je mohli obejít?' Žalobu na sebe podali už před několika lety, stále však nic nebylo vyřešeno. Son Pjon si k sobě sourozence povolal a pravil: 'Kde byla matka, když otec umíral?' Sourozenci odpověděli: 'Matka zemřela první.' 'Kolik vám tehdy bylo let?' 'Setra už byla vdaná a bratrovi bylo sedm nebo osm let.' Son Pjon [problém] pochopil a pravil: 'Rodiče milují všechny děti stejně. Jak by [váš otec] mohl být štědrý k dceři a lakomý k malému dítěti bez matky? Když se na to zpětně podívám, bratr se mohl obrátit jen na svou sestru. Pokud by [otec] majetek rozdělil mezi oba sourozence rovným dílem, obával se, že by sestra svého bratra neměla tak ráda. Myslel si, že až dítě vyroste, na papír napíše žádost, obleče si černý šat, obuje slaměné boty a půjde svou věc nahlásit na úřad, kde bude někdo schopný [majetek správně] rozdělit. To je důvod, [proč bratrovi] zanechal jen čtyři věci. Když to sourozenci slyšeli, byli dojatí, vše pochopili a dívaje se na sebe, se rozplakali. Nakonec jim Son Pjon rozdělil majetek přesně na polovinu." Tento případ je jeden z nejznámějších, který se týká rovnoměrného dědictví mezi sourozenci, a dokazuje nám, jak tehdy tento systém fungoval.

Petra Sváková