# Speciál: Vánoce s bonboniérou a mniškou

Nikdy mě nenutila recitovat sútry, nebo se klanět. Stačilo jí, že pozoruji, co dělají ostatní. Chodila jsem k ní ráda. Postupně jsem vyrozuměla, že jde o její svatyni, na výstavbu a mniščino studium se složila celá rodina. Chod kláštera zajišťovalo kromě ní několik žen, které sem nosily jídlo, připravovaly kimčchi a čas od času rychle poklidily. Všechny pančchany ženy vyráběly doma a byly vynikající, vždy jsem se nejvíc těšila na lotos v medu.

Přišly Vánoce. Na koleji nebylo co dělat, vařit nebylo kde, cukroví bylo drahé, menza nefungovala, kamarádi se rozprchli domů, byla zima, tma a vzduch znečistil popílek. Já ale chtěla slavit. Napadlo nás vydat se k bikkhuni.

Připadalo mi, že i ten kopec pohasl. V klášteře byla zima. Mniška seděla na podlaze a roztrpčeně konstatovala, že je to období na nic, protože všichni hloupnou s dárky a do kláštera nikdo nechodí.

Nesměle jsem vytáhla bonboniéru. Koupila jsem ji cestou.

Tu si dáme až po jídle, vyhlásila a poslala asistentku do kuchyně. Poněkud zklamaně dodala, že toho moc nemá, protože nikdo nic nepřinesl. Narovnala jsem si nohy, které mi po pár minutách sezení v lotosovém květu stihly zdřevěnět, a šla pomoct s jídlem. Z obsahu lednice jsme sestavili slavnostní večeři a zanedlouho se na stole ocitla korejská klasická triáda: polévka, rýže a kimčchi. Počet příloh byl ovšem nulový. A úplně nám nechutnalo. Možná to bylo tím nezvyklým prázdnem. Ve svatyni se nesvítilo, pozlacená Buddhova socha na oltáři jen odrážela světlo z chodby a její jindy vlídná autorita, podtržená měkkým svitem svíček a lampionů, působila trochu strašidelně. Oltář, který se v běžném provozu prohýbal spoustou lákavě naaranžovaných dobrot a ovoce, sloužících jako obětina Buddhovi, zel prázdnotou. Duchovní zanícení se na těch pár dnů přelilo do kostelů a tady se usadila osamělost. Večeřeli jsme ve spěchu. Po jídle tradiční čaj, k němu mniška otevřela bonboniéru. Vybrala jsem ji podle nejpřísnějších kritérií: pěkný obal, cenová dostupnost a na krabičce krásné znaky, které jsem neuměla přečíst. Jinými slovy jsem neměla ponětí, co je uvnitř.

Abychom se nenudili, vytáhla svatá žena odkudsi karty. Prý ať je naučíme nějakou tu západní hru. Vyhrála to kanasta. Tak jsme seděli na zemi, karbanili a mniška s asistentkou mlsaly.

"Není v té čokoládě náhodou alkohol?" zeptala se bikkhuni nad téměř prázdnou krabičkou.

"Ne...!" dušovala jsem se, kde by se v Koreji vzala čokoláda, plněná likérem! Ale byl tam.

Bylo pozdě zachraňovat situaci. Mniškám svítily tváře. Nedalo se nic dělat. Rozpačitě jsem se usmívala. Hráli jsme. Korea vyhrávala. Všechny pořádné karty se přestěhovaly na duchovní stranu stolku. Jakmile některá brala balík, začala se rozjařeně houpat ze strany na stranu. To proto, že seděly v pořádném lotosu. Naše bikkhuni vynášela. Nadšeně zvedla ruku a s překvapivou razancí vyhodila kvéčko. Soustředění na pohyb ji dokonale uvolnilo. Vypustila přetlak snad všech sojových bobů a fazolí, které ten den snědla. Zkrátka si pořádně prdla. V Koreji je pšoukat dovoleno kdykoli a kdekoli, jen to nesmí být moc slyšet a cítit. Je společenským faux-paux si něčeho takového všímat, protože čeho si člověk nevšímá, neexistuje. Obzvláště u takových autorit.

Nic by se nestalo, kdyby v následujícím kole nevyhrála. A kdyby ještě nějaké luštěniny nepotřebovaly ven. Opakovaný vtip přece není vtipem...

Byl.

Nepomohlo nic. Zacukaly nám koutky. Korejky překvapeně zvedly oči od karet. Tím samozřejmě přilily olej do ohně. Vybuchli jsme smíchy. Prý čemu se smějeme. Ale nebylo třeba nic vysvětlovat. Došlo jim, že mají nakoupeno, karbaní a do toho to tu začalo být cítit. A v té chvíli se rozřehtaly na celé kolo. Jako by to bylo poprvé. Nebo po velmi dlouhé době.

Toho večera se mi odtamtud nechtělo. To byly fakticky Vánoce...

Eva Zvěřinová