# Speciál: Kim Kidok (v anglickém přepisu Kim Ki-duk)

Když jsem měla poprvé tu čest tlumočit režiséru Kim Kidokovi, poprosila jsem o jeho kompletní filmografii. To abych věděla, do čeho jdu. V roce 2002 uvedl Karlovarský filmový festival retrospektivu jeho filmů. Dívala jsem se poctivě. "Ostrov" jsem nebyla schopná mentálně zvládnout. Sedm filmů po sobě. Týden mi bylo špatně.

Jedna z prvních otázek, které mi pan režisér položil, byla, zda jsem viděla jeho filmy.

"Ano, všechny."

"A?"

"Bylo mi zle, zuřila jsem, pane režisére."

"To je dobře. Vyspíme se spolu?"

Pověsti nelhaly. Podle Korejek byl hrubián a sexista. Každé nové spolupracovnice se ptal na totéž. Rád ženy šokoval, uváděl je do rozpaků. Snad proto byl doslova "miláčkem" korejských feministek. V letech 2016 - 2017 ho semlelo hnutí "Me too". Ani jedno z obvinění ze sexuálního obtěžování mu nebylo prokázáno, režisér však přišel o svou tvář.

Pár týdnů před smrtí (28. října 2020) mu soud dokonce zamítl žalobu, jíž se domáhal očištění svého jména a odškodnění za falešné obvinění ze sexuálního zneužívání, které proti němu tehdy bylo vzneseno. Můžeme se jen domnívat, že to byl jeden z důvodů jeho přemístění do Lotyšska, kde chtěl podle korejských médií nejen pracovat, ale i žít.

Již v minulosti se s osobními nezdary a zklamáním vyrovnával odchodem kamsi daleko. Ve filmu "Dream" (2008) se hlavní hrdinka oběsí. Při natáčení této scény herečka málem zemřela. Ze štábu mu odešlo několik nejbližších spolupracovníků a začalo se věnovat komerčním snímkům. Nesl to těžce. Zavřel se kdesi v lese v chatrči, namířil na sebe kameru a natočil dokument "Arirang". Podle svých slov se tak pokusil se vším vyrovnat. Film byl uveden v rámci 46. ročníku KVIFF v roce 2011 a diváci jej přijali rozpačitě.

V roce 2015 uvedl festival v Karlových Varech Kim Kidokův "Stop", protest proti jaderné energetice. Film natočil ve Fukušimě a nebyla v něm žádná nadsázka. Netajil se obavami z Japonců.

"Je jich tolik! Na ostrovy se nevejdou. Je jasné, že se jednou budou chtít dostat přes Koreu na Sibiř. Chtějí se nás zbavit. Fukušima je jen začátek, chtějí, abychom zdegenerovali, jaderné záření od nich znečišťuje naše moře," nechával se slyšet při každé příležitosti.

V Karlových Varech tehdy promítala korejská filmařka Kim Huidžong své "Zasněžené stezky". Byla jsem u toho, když jí Kim Kidok vysvětloval svůj úmysl se znázorněním násilí.

Že je to kvůli tomu, co viděl. Jak si lidé ve vztazích ubližují. Nikoli fyzicky. Duševně. A psychické násilí považoval za stejně zraňující jako fyzické. Uvědomoval si, že je skryté, tudíž de facto nesdělitelné a nepostižitelné. Je těžké o něm mluvit. Čím větší duševní bolest, tím méně slov se člověku dostává. Chtěl to říci obrazem. Ukázat na tento druh násilí, "vytáhnout" jej na světlo, naložit a odvést někam pryč.

"Kdybyste film přirovnala k vlaku, tak ten můj je nákladní, je doslova napěchovaný tím, bez čeho by se lidem žilo líp, a veze to pryč od nich. Potřebuju tolik násilí, kolik se dá uvézt. Já jsem ve skutečnosti něžný", vysvětloval.

Myšlenka, že onen vlak vlastně všechen ten hnus likviduje, že od něj diváka očišťuje, zůstává nevysvětlená. Běžnému člověku se pohled na taková zobrazení příčí. Sama se raději znovu podívám na jeho etudu z buddhistického kláštera "Jaro, léto, podzim, zima ... a zase jaro", nebo na milostné "3-iron", či na "Pietu", za kterou získal na festivalu v Benátkách v roce 2012 Zlatého lva. Možná si připomenu "Samaritánku", ověnčenou berlínským Stříbrným medvědem za nejlepší režii.

Znalci však vědí, že po Kim Kidokovi zůstalo dílo, zobrazující běžným očím ukrytý čtvrtý rozměr. Možná se režisérova smrt stane příležitostí, abychom se jej pokusili objevit.

Kim Kidok (známější v přepisu Kim Ki Duk) se narodil 20. prosince 1960 a zemřel 11. prosince 2020. Byl to samouk, filmařem se stal až v 36 letech. Bylo to podle něj pozdě, a tak si předsevzal, že co rok, to snímek. Celkem jich stihl třicet tři. Ke všem napsal scénář, dvacet čtyři režíroval.

Byl ženatý, jeho dceři je něco málo přes dvacet. Své soukromí si bedlivě střežil. Filmařina byla jen jeho svět, své blízké od něj záměrně držel co nejdál.