# Speciál: Jak se žilo ve středověké Koreji – díl první

O Koreji se mluví jako o zemi se silnou konfuciánskou tradicí, jejíž společnost je stále ještě patriarchální. Vliv konfucianismu jako státní ideologie však nabral na síle až od konce 14. století s nástupem nové dynastie I království Čosǒn (1392-1897). Jaká tedy mohla být společnost ještě před tímto obdobím? Sociální paradigma království Korjǒ (918-1392) bylo v mnohém jedinečné a může se velmi lišit od našich zažitých představ. Státním náboženstvím byl buddhismus a stejný důraz byl kladen na rodinu otce i na rodinu matky. Lišilo se to, kde a jak manželé žili po sňatku, možné byly také rozvody a další sňatky nejen pro muže, ale i pro ženy. Dědictví se navíc dělilo stejnými díly synům i dcerám. Je mnoho aspektů z království Korjǒ, které nám mohou napovědět, jak pokroková byla jeho společnost na tehdejší dobu. V tomto prvním díle se podíváme na sňatky.

Sňatky byly brány jako spojení dvou rodin, všechna rozhodnutí tak záležela na rodičích či blízkých příbuzných. Sňatky z lásky nebyly možné a za sňatek s člověkem z nižší třídy, jako byli sluhové ve vlastnictví státu či soukromých osob, byli rodiče dokonce potrestáni. Zejména na počátku tohoto období nebylo ničím zvláštním, pokud se manželi stali příbuzní třeba jen z třetího nebo čtvrtého kolene (v královské rodině byly časté sňatky i mezi nevlastními sourozenci). Svatební obřad se odehrával v domě ženiných rodičů, kde také manželé bydleli - nejméně tři roky, ale i přes dvacet let. Poté se mohli přestěhovat do domu rodičů muže nebo se úplně osamostatnit. Při sňatcích párů z výše postavených rodin byl brán důraz zejména na jmění ženy a její rodiny spíš, než na majetek muže. Dívčini rodiče totiž museli pro svého zetě zajistit vše potřebné včetně jídla či ošacení, často mu také pomáhali v jeho kariéře. Na druhou stranu nebylo nezvyklé, pokud se muž se svou ženou rozvedl, protože se její rodina už o něj nemohla dobře ekonomicky postarat, nebo pokud mu hrozil trest kvůli politickým aktivitám svého tchána. Naopak u chudších rodin byl ženich brán do rodiny jako další pracovní síla.

Ženy se vdávaly většinou kolem svých patnácti až osmnácti let, muži se ženili později, většinou kolem dvaceti let, i když existuje záznam, podle něhož se muž oženil až ve svých třiceti dvou letech. S nadvládou Mongolů se toto změnilo. Žádanou položkou na seznamech tributu byly totiž mladé dívky. Podle dobových záznamů měli Mongolové požadovat až pět set dívek najednou. Rodiče se samozřejmě o své dcery bálii a snažili se jejich zapsání zabránit. Začali proto shánět ženichy velmi brzy (včetně chlapců pod deset let), o chlapce se starali a pár začal žít jako manželé až poté, co obě děti dospěly. Z pohledu Mongolů to však znamenalo, že je dívka už vdaná, díky čemuž nemohla být poslána jako součást tributu.

Petra Sváková